Aktuality

16.5.2018

Léto 2018 už nestihnete....ale už plánujeme 2019
Work and Travel USA 2018 je již uzavřeno. My už pro vás plánujeme léto 2019… taky už se těšíte? My hroooooozně moooooc!!!!! Share for more funFacebookPinterestTwitterLinkedin >>

14.2.2018

Můžete během léta v USA potkat životní lásku?
Máme pro vás 3 důkazy, že ano! Work and Travel USA je skvělou příležitostí k seznámení. Celé dny trávíte u bazénu nebo na pláži, bavíte se s místními a po večerech vyrážíte na party s dalšími studenty z celého světa, kteří také vyrazili za letním dobrodružstvím do Ameriky. Stojí za přečtení a prožití >>

Zobrazit další >>


Zábava a cestování

Jan2013I když u Američanů je těžké poznat, zda to myslí vážně, nebo to říkají jenom tak. Dokonce mi cizí chlapík dnes v hotelu ve výtahu popřál krásný den a na ulici vás občas cizí lidi zdraví. Všichni vám přejí úžasný a úspěšný den, jako by vás snad chtěli naštvat. Né, je to vážně velmi příjemné prostředí. Jestli mám z USA něco přivézt, tak jsem pro tenhle zvyk! Jsem zvědav, jak to bude vypadat, až nahodím plavčickou uniformu.Jan, Washington DC 2013

JanaAutobusy

Při cestách po okolí je využívám nejvíce. Sice si možná myslíte, že na autobusech není nic zajímavého, ale opak je pravdou! Nastupuje se tu předními dveřmi, protože se tam musí přiložit kartička k čipu kvůli jízdnému. Hned tam cestující pozdraví milý řidič, a pokud něco nejde, bez řečí poradí! S řidiči u nás, kdy člověka za nevědomost seřvou nebo jsou přinejmenším nepříjemní, se to nedá srovnat.
Zrovna včera jsem jela z nákupu, když tu najednou začal řidič na zastávce troubit na jednoho kluka, který přecházel hned před autobusem. Říkala jsem si „aaha, zase tak milí nejsou“. Jenže řidič stáhl okýnko a místo toho, aby kluka seřval, tak si dělal srandu z jeho trička (netuším, co na něm bylo). Nakonec z něj ještě vypadlo „I like it“ a konečně jsme mohli odjet ze zastávky. – Jana, Silver Spring 2013

Jan13Nejprve cestování do USA

29. května – 8 hodin ráno – Praha – Crrrr. Budík. Snídaně. Procházka a po 12té hodině vzhůru na Letiště Václava Havla. První airbus si nechám ujet schválně, druhý mi ujede, aby mě nasral a třetí vítězoslavně chytám a přijíždím na letiště 45 minut před odletem. Má to nespornou výhodu, že všichni už jsou odbaveni, takže není třeba čekat v dlouhých frontách. Přestupní místo jsem měl v Londýně a zavazadlo jsem si nechal rovnou v Praze odbavit až do New Yorku na JFK. Takže jedna starost odpadla. V letadle do NY jsem seděl vedle mladého pána. Těžko říct, jestli to byl skutečně osud, ale byli jsme si toho dne souzeni. Prvním náznakem bylo, že jsme oba omylem dostali dvojitou porci vodky do koktejlu. Dalším náznakem bylo, že mi donesl pivo, když si šel pro další sklenku červeného. Během letu jsme tedy vybudovali pevné alkoholické spojení a dokonce jsme prohodili i pár slov. Po výstupu z letadla jsem se okamžitě dostal do světa ňoumů. Akorát ten jediný ňouma jsem tu byl já. Když se mi podařilo najít Airtrain, na druhý pokus vyjet s ním i správným směrem a na třetí pokus dokonce i zaplatit, tak už uběhla pěkná dávka času. To je zajímavá věc, protože v NY plyne čas rychleji. V Praze vám stačí 45 minut a ještě se stihnete před odletem celkem solidně ponudit. V NY za tu dobu možná najdete správnou přepážku. Což mi připomíná, že mi na první přepážce zapomněl policista dát razítko, takže mě z další přepážky posílali zpátky, abych si to nechal doplnit. Než jsem se tam dostal, už byli všichni úspěšně orazítkovaní a všichni policisté se slezli k té jedné přepážce, kam jsem se měl vrátit. Ani vám nebudu říkat, jak jsme se všichni společně nasmáli. Nakonec mi řekli, že budu moci v USA zůstat.
Jan13
Tou dobou už byly v ČR už asi 4 hodiny ráno a v USA se teprve ty šťastnější začali chystat ke spánku. Když jsem našel subway na moji autobusovou zastávku, tak jsem k svému úžasu potkal opět mého spolusedícího kolegu z letadla. Nakonec jsme spolu strávili příjemnou hodinu v subway a dobře jsme si popovídali. Dozvěděl jsem se něco nového. Možná z toho bude dlouhodobá facebooková záležitost, ale nechci zase předbíhat. Tolik k osudovému muži dne.
NY jako město ve vás něco zanechá. Já to udělal obráceně. Zanechal jsem v NY několik součástek z mého cestovního kufru, z čehož mě vskutku zamrzela hlavně ztráta všech koleček. Naštěstí už na zastávku mého autobusu nechybělo mnoho – pouze kolmo projít dvě anenue. Ale jelikož jsem přišel o dvě a půl hodiny dřív a byl jsem skutečně jet lagged, tak jsem si ustlal na chodníku u plotu. Tolik k osudovému chodníku dne. Probudil mě až řev dvou rváčů 10 metrů ode mě. Remíza. Lehám si do pohodlnější polohy a praská mi další část kurfu. Musím říct, že NY ve vás skutečně něco zanechá… jak odjíždím správným autobusem směrem na Baltimore plnými doušky to vypouštím do toaletní roury.

Noční jízda z NY do Baltimoru je tichá a ospalá. Nejprve než jsem usnul, to vypadalo na nadějné spolusedičcké kamarádství se slečnou z Philadelphie. Studuje divadlo a bude to divadelní manažerka. Líbí se mi, že jí její sudička vyspoilerovala všechny zásadní body už tak brzo. Pochválila mi angličtinu, i když už si nejsem jist, jestli se mi to jenom nezdálo. V Baltimoru už trochu při smyslech vyskakuju a čekám na vyzvednutí, které přišlo a já konečně cítím, že můj kvest se blíží ke konci. A kdo to tehdy tušil, že mě ještě čeká 10h na cestách autem křížem krážem celým Marylandem a několik hodin intenzivní komunikace v angličtině se zaměstnavatelem Brucem, což je vážně fajn chlapík. Na chvíli mě vyložil i v hotelu u jiných plavčíků, čehož jsem hned využil a šel jsem na snídani ve formě švédských stolů. Zadarmo chutná nejlíp.
Večer kolem 6pm místního času jsem na místě. Bydlím se třemi dalšími plavčíky, které už znám z kurzu v ČR. Jsem tak unaven, že ani slivovici nevytáhnu. Konečně mohu svou cestu po 37 hodinách prohlásit za zakončenou a těšit se na zítřejší volný den než se zařadím mezi další kolegy plavčíky.

PS: A dnes jsem při zaučování zachránil z bazénu malé ptáčátko. Až vyroste, tak ho sním. – Jan, Washington DC 2013

JanaParty time

Nebudu nic nalhávat, party jsou tady téměř na denním pořádku. Ať už se jedná o návštěvy klubů, diskoték a barů nebo o domácí akce či grilovačky. Každá „blbost“ je příležitostí pro uspořádání další party – co taky dělat po večerech. Sympatie k Hollisteru (značka oblečení) vedla k holčičí Hollister party. Asi nebude těžké uhádnout, co jsme měly na sobě… Tím, že nemáme na apartmánu pračku jako jiní šťastlivci, tak se proto občas pořádají laundry (prací) party.
Bez každotýdenní grilovačky u nás za bazénem si to tady snad ani představit nedokážeme. Sjíždějí se za námi ostatní kolegové z okolí Washingtonu DC a večer za neustálého poštipování komárů (jako by toho neměli dost přes den, kdy mě vysávají na bazénu) pořádáme barbecue party na našem bazénovém plynovém grilu. Jelikož všichni bydlí vcelku daleko, tak spaní u nás je už samozřejmostí. Není nad pocit v noci zakopávat o spící lidi na našem měkkém koberečku a přemýšlet, komu jsem to právě ukopla kus nohy.

Návštěvy klubů také nebereme na lehkou váhu. Je to stejné jako s muzei ve Washingtonu – snažíme se je prolézt všechny. Nečekaně je to tu zase jiné než v ČR. Do klubů je nutný dress code – holky šaty, sukně, kluci dlouhé kalhoty a košili. Holku v jeanách na diskotéce jsem viděla možná jednou. Jinak převládá přehlídka letních šatů a nádherných bot! Před klubem se stojí fronty, kdy se čeká na prohlídku dokladů. U nás se říká – bez peněz, do hospody nelez. Tady bych to pozměnila – bez pasu do klubu nevlezu. Taky považuju za velikou výhodu být holka. Jako zástupkyně něžnějšího pohlaví neplatím do klubů vstup. Pánové bohužel to štěstí nemají… – Jana, Silver Spring 2013

JanHonza se dozvěděl, že v nedaleké (autem nedaleké) hospodě budou mít absolventi univerzity v St. Mary jakýsi sraz po roce. Kdo viděl poslední díl American Pie, tak ví, co taková věc může znamenat. Takže hned po příchodu z práce mi kluci oznámili, že dnes se jde ven! Plán byl vcelku jednoduchý. Dojdeme do hospody Green Door (Brňákům se možná vybaví známé Zelené dveře. Ale 10 rozdílů byste tu našli) a pak se uvidí. Plni nadšení a s plnou lahví jabkovice jsme se vydali na cestu. A byla to dlouhá cesta, během které jsme jabkovici mnohokrát zakusili. Když jsme po nějaké té hodině dorazili do hospody, čekala nás zasloužená odměna. Plný podnik, párty v plném proudu a bezvadná atmosféra. První pivo (samozřejmě jenom 0,3l) a šedesát korun prosvištělo vzduchem. První rundu na sebe vzal Martin. Pokud se ale dobře pamatuji, tak to byla naše první a poslední placená runda. Asi po třech minutách už jsme se seznámili s prvními lidmi. Hned si všimli našich mikin od agentury Czech-Us a zaujalo je to. Od té doby se mi v rukou objevovalo jedno pivo za druhým a ani pořádně nevím, odkud se brali. Každopádně hospoda to byla parádní a dokonce tam měli strop, na který se píšou křídou vzkazy. Dali jsme si předsevzetí, že se tam jednou s křídou vrátíme. Ale jestli se nám někdy za náš pobyt podaří v Lexington Parku sehnat křídu, to je otázka… – Jan, Washington DC 2013